Vzpomínky a besedy

Poslanec Karel Černý v Rožné

V pondělí 9. května 2005 navštívil pan poslanec Rožnou. V zasedací místnosti Obecního úřadu zahájil výstavu k 65. výročí úmrtí roženského rodáka, letce, který zahynul na západní frontě, plukovníka gšt. Jindřicha Berana. Při besedě seznámil občany Rožné s dalšími rodáky, kteří se zúčastnili bojových operací ve druhé světové válce. Patří mezi ně plukovník Adolf Zelený, letec čs. 311 perutě RAF, který žije dosud v Anglii, dále jeho bratranec Otto Barousch, druhý pobočník u 2. čs. pěšího pluku v Agde ve Francii, kde sloužil i další rodák z Rožné Bohumír Humpolík.

V závěru besedy proběhla autogramiáda nové knihy Karla Černého „Nejmladší parašutista“ pojednávající o rodákovi ze sousední Bystřice nad Pernštejnem, čet. asp. Františku Vrbkovi.

Po ukončení besedy následoval průvod na místní hřbitov a položení věnců na hrob sovětského partyzána Michala Oniščenka a plukovníka Jindřicha Berana. V projevu Karel Černý připomenul význam nejenom našeho rodáka, ale všech, kteří neohroženě bojovali s okupanty.

Děkujeme panu poslanci, že společně s občany Rožné uctil památku našeho rodáka a přispěl k důstojnému průběhu oslav 60. výročí od ukončení druhé světové války.

Eva Sýkorová, starostka obce

Paní Emílie Punčochářová vzpomíná

Vzpomínky na Jindřicha Berana, jak mě je vyprávěla moje maminka, Emilie Mládková, která byla sestrou Jindřicha Berana.

Tak především nikdo z nás dětí, nemluvil o Jindřichovi jako o strýci, ale všichni jsme mu říkali křestním jménem a bylo to snad proto, že nestačil zestárnout. Jindřich byl učitelem a vystudoval gymnázium v Novém městě na Moravě. Jeho velký přítel z Rožné byl pan učitel Hamřík, který byl v I. světové válce jako legionář v Rusku. Jindřich na něj pamatoval v poslední vůli, kde mu odkázal 2 lovecké pušky. Tyto pušky měl můj tatínek, Jan Mládek, celou válku zakopané na zahradě v plechových obalech. Po válce odevzdal pušky panu Hamříkovi. Jindřich byl velice všestranný člověk. Hrál tenis, fotografoval, jezdil velmi dobře na lyžích jak sám, tak ve vleku za koněm. Ve své závěti pamatoval i na sourozence. Moje maminka dostala 0,8 ha lesa a louky v místech, kde se říkalo U Chaloupek. V době, kdy už sloužil u vojska, létal letadlem nad Rožnou a shazoval špinavé prádlo, které mu doma vyprali a poslali zpět. Jedenkrát našli balík prádla v žitě až o žních. Svoje sestry několikrát pozval do Hradce jak říkala moje maminka a tam je prováděl a chlubil se s nimi, byla to velmi pěkná děvčata. Maminka říkala, že s ním jídávali v důstojnické jídelně. Měl spoustu výborných přátel a některé rodiny z Brna k babičce jezdili po válce dále.

Když Jindřich utekl do Francie, kde krátce působil, tak se tam stýkal se svojí sestřenicí Andělkou Crhovou z Rodkova, která se před válkou vdala do Francie, kde žil i její bratr Gustík. Andělka v roce 1999 navázala styk s maminkou a často si psávaly. Poslala nám malé štanprdlátko, ze kterého u nich Jindřich pil likér a prsten, který Jindřich Andělce daroval se slovy, že ten patří především rodině.

Jindřich padl 12.5.1940. Babiččino největší přání bylo, aby byl převezen domů. Jindřich si velice přál, v případě že zemře, být pochován doma. Stalo se tak po velikých obtížích v roce 1950. Na hranice Československa platil převoz stát a do od hranic rodina. Když přijel vlak s Jindřichovými ostatky do Rožné, v obci byl strach a lidé se báli jít na nádraží. Ale Jindřichův přítel pan učitel Hamřík se nezalekl , vzal nás všechny děti a šly jsme na nádraží. Jindřichův bratr Jaroslav ověnčil „plaťák“ chvojím a jel pro něj na nádraží. My děti jsme zpívaly naši hymnu a doprovodily Jindřicha do rodného domu na Rychtu. Byla padesátá léta. Mně bylo osm let a byl to pro mě obrovský zážitek. Ve velkém parádním pokoji byly přistaveny dvě židle, na nich bílé ubrusy a na nich krásná světlá rakev, která měla nahoře veliké ozdobné „hřeby“ jak tenkráte říkali naši. Než jsme mohli vidět samotnou rakev, tak z ní odmotali belgickou vlaku (byl v ní pochován), ve které byla zabalena celou cestu z Belgie. Ještě si pamatuji na malý pytlík s belgickou zemí, kterou mu rodina dala do hrobu. Na stole vedle rakve byl krásný keramický kříž z květin a dvě samostatné keramické květiny, které dlouho byly na Jindřichově hrobě. Ještě si pamatuji na kus plechu, který byl vyříznut z letadla, s kterým se zřítil na zem. Byly na něm nějaké škrábance, ale nečitelné – snad chtěl napsat nějaký vzkaz, ale to už nikdo neví. Byla tam také jeho čepice a mnoho jiných věcí, na které si již nepamatuji. Při Jindřichově pohřbu jsem měla ještě jeden veliký zážitek, a to když se najednou otevřela boční brána na hřbitově a vešli 4 důstojníci ve francouzských uniformách, položili veliký věnec ke hrobu, zasalutovali a beze slova odešli. Byla padesátá léta. Lidem, kteří pohřeb fotografovali vzali filmy, tak nezůstala žádná památka. Na hřbitov Jindřicha z domu odnesli legionáři. Mně jako dítěti bylo divné, proč mají zamotané nohy po kolena. Po pohřbu se naši dověděli, že u hřbitova bylo několik aut s „tajnými“. Vím, že nad rakví mluvil pan učitel Hamřík, ostatní si nepamatuji. Pan učitel se nebál, za války se prý zúčastnil odboje. Babička se Jindřicha nedočkala, několik měsíců před jeho navrácením jí přejel traktor, dědouška po válce zabila nášlapná mina, když šel na procházku.

Když se Němci dozvěděli, že Jindřich odešel za hranice, tak se zaměřili na jeho rodinu. Dva bratry Josefa a Frantíka odvezli do koncentračního tábora. Jaroslav, když viděl přijíždět Němce, tak vyskočil z okna a tím se zachránil. Dědouška vzít nechtěli, ten byl už velmi starý, ale chtěli babičku. Babička byla diabetička a měla na obou nohách bércové vředy a tak řekla gestapákům ať chvíli počkají, že si převáže nohy. Když nácci viděli jaké má boláky, tak ji nechali doma. Pokoj ale nedali a chodívali dědouška bít. Maminka říkala, že tam chodil také jeden Němec, byl prý mladý a ten bil puškou do koženého divanu, řval a dědouškovi říkal česky „křičte, křičte“. Ten ho nikdy nebil. Josef se vrátil z koncentráku až po válce s podlomeným zdravím a Frantíka pustili po několika měsících, protože byl postižený od dětství (mentálně).

Ještě jednou se měla naše rodina setkat s gestapáky a to v Brně. Bydlel tam nejstarší ze sourozenců Jindřicha, Alois, který měl za manželku Němku. Strýc pracoval jako nákupčí v jednom podniku a když se vrátil z cest, tak na zdi v pokoji byla pověšena velká fotografie Hitlera, kterou tam pověsila jeho žena Pavla. Lojzík fotku shodil a rozšlapal. Pavla ho udala na gestapu a Lojzík byl vyslýchán a bit. Do koncentráku ho tehdy neposlali. Pavla byla po rozvodu odsunuta do Německa.